|
|
Zdravím všechny své pravidelné i nepravidelné čtenáře.
Jelikož se zde poslední dobou začaly objevovovat spíše zápisky týkající se mobilních telefonů, rozhodl jsem se nadále tento blog zachovat pouze pro téma počítačů. internetu a splečenského dění. Napříště tedy hledejte články a recenze mobilních telefonů na adrese Wlashackova mobilního revue:
wlashack.blog.mobilmania.cz
Jako ochutnávku Vám aktuálně nabízím recenzi aktuální cenové bomby s Androidem - Vodafone 845.
Děkuji a těším se na Vás!
Aktualizujte svůj telefon …
HTC a updaty jeho telefonů, to byl vždy případ sám pro sebe. Vezměte třeba takový HTC Hero. Jeho majitelé jsou již hodně dlouhou dobu ujišťováni o updatu z poslední oficiální verze pro Hero (1.6 – Cupcake) na 2.1 (Éclair). A stále nic, nic a nic. Včera HTC oficiálně oznámilo, že aktuální verzí 2.2 (Froyo) budou ve třetím kvartálu 2010 obdařeny telefony HTC Desire, Legend a Wildfire. Dá se tomu však důvěřovat? První oficiální informace o update Hero se objevily již současně s uvolněním 2.1 Googlem. Je to pochopitelné, HTC raději nový systém dodá do nových produktů, než aby spěchalo s updatem starší produktové řady. Při ceně těchto přístrojů to minimálně není fér …
Kde je problém?
Dle mého názoru jde jen a pouze buď o lenost, nebo neschopnost HTC. Třetí možností je již výše zmíněná snaha prodávat novější modely, jinýmy slovy mohou ale nechtějí. Odvolávají se většinou na složitost uzpůsobení nového systému pro stávající HW a speciální oblíbenou výmluvou HTC je uzpůsobení jejich nadstavby Sense pro novou verzi OS. Opravdu je tak složité pro celý tým programátorů přizpůsobit jednu jedinou aplikaci a potřebují na to půl roku?
Froyo pro Desire již nyní? Ano, ale …
Ano, čtete správně. HTC Desire je totiž již dnes možné naučit plnohodnotnému Froyu. Známé vývojářské fórum XDA Developers, které mnoha výrobcům zachraňuje zadek totiž již pomalu od samotného uvedení 2.2 pracuje na Froyu pro ostatní zařízení, mezi nimi i pro Desire.
Pochopitelně je pro možnost flashovat alternativní ROM do telefonu u systému Android provést tzv. Root, neboli otevřít systémovou oblast telefonu a získat k ní práva superuživatele (Linuxu znalí již ví 
). Tímto zákrokem však ztrácíte záruku, ale je možné použít tzv. Un-root a telefon opět zamknout. Návod na root Desire v češtině najdete tady, pro znalé angličtiny doporučuji však all-in one téma pro Desire, přímo na XDA, kde najdete několik alternativních postupů pro root, naučíte se flashovat vlastní image systému a najdete zde i návod na un-root.
Raději zde napíši, že nenesu žádnou odpovědnost za to, že se rozhodnete na základě tohoto článku pro root svého zařízení. Vše děláte na vlastní nebezpečí. Pokud ale mohu radit, nejednodušší cestou k rootu bez trápení se s ovladači a různými dalšími problémy je postup pomocí liveCD Linuxu TinyCoreLinux, kde provedete root pomocí několika příkazů v terminálu. Toto speciální liveCD sestavené přímo pro tento účel již obsahuje veškeré potřebné skripty pro provedení rootu. U telefonů z volného prodeje vám stačí samotný telefon, libovolná microSD karta a USB kabel. K telefonům s upravenou ROM (u nás pouze T-Mobile) budete ještě potřebovat tzv. Gold Card. Vše potřebné naleznete ve výše odkázaném all-in one, tématu pod sekcí ” Guide to Root with TinyCore Linux”. Český návod na vytvoření Gold Card je například tady.
Alternativní ROM – je libo motor z BMW do Škody 100?
Pokud zdárně projdete rootem, velmi brzy zjistíte, že rootlým telefonům je dáno instalovovat “ukuchtěné” ROM. Výrobou těchto alternativních ROM se právě zabývá spousta jednotlivých skupin a jedinců na fóru XDA Developers. Možná se vám zdá nadpis odstavce jako přestřelený, ale je neuvěřitelné co jsou schopny tyto grupy s telefony, nad kterými třeba již výrobce zlomil hůl udělat. Například na dnes již důchodovou T-Mobile G1, která oficiálně dostala maximálně Android 1.6 Cupcake je díky XDA dostupný 2.1 Éclair a koketuje se s Froyem. Reálná použitelnost některých ROM je samozřejmě na štíru, ale důležité je v tomto případě heslo “Když se chce, všechno jde.”
Problém s alternativními ROMkami však bývá, že se většinou jedná o portaci ROM z jiných přístrojů a proto jejich podpora daného hardwaru nemusí být 100%ní, ROM mívají nejrůznější problémy se stabilitou, restarty, a různými chybami, kterých se autoři postupným vývojem a spoluprácí s uživeteli snaží odstranit, tu lépe, tu hůře.
OpenDesire – nač čekat na HTC?
ROMek, které se na HTC Desire snaží přinést Android 2.2 je vícero, já jsem se však rozhodl podat informace o takové, kde se skutečně není třeba bát ostrého provozu. Jedná se o ROM s názvem OpenDesire, jejíchž autorem je uživatel AdamG s okruhem svých testerů a pomocníků. Tato ROM není jen portací ROM z Nexusu One (která se běžně praktikuje u jiných ROM. Tato je programována přímo pro HTC Desire s využitím jádra nejnovějšího sestavení 2.2 pro Nexus. Nevyznám se přesně v technických a programátorských podrobnostech, proto vás raději odkáži na příslušné vlákno, kde se o této ROM dozvíte de fakto vše. Já vás s ROM seznámím spíše z uživatelského hlediska:
ROM je po technické stránce plně uzpůsobena HTC Desiru a je zprovozněn veškerý jeho hardware. Ostatní ROM mají většinou problémy s nefunkčním fotoaparátem a nebo videokamerou, světelným nebo proximity senzorem atd. Jako bonus je aktivována WiFi ve standardu 802.11 “n” a informační dioda disponuje více barvami. Zvýšena je také hlasitost výstupu sluchátek. Osobně nemám s hardwarem Desiru v této ROM absolutně žádné problémy, vícebarevná diodka potěší, díky WiFi “n” se videa z Youtube načítají rychleji a hlasitost sluchátek mi teď rve uši …
Instalace aplikací na kartu, WiFi a USB teethering, podpora Adobe Flash, zkrátka vše co nabízí Froyo aktuálně na Nexus One. “Odemčený” je teď i Market, neboť zobrazuje všechny dostupné aplikace, mimo placených. Např. je teď dostupný Grooveshark, v originál HTC ROM se v Marketu nezobrazoval. Spojení WiFi a USB při teetheringu je stabilní, bez problémů.
Z Nexusu One si OpenDesire vypůjčil aplikaci 3D Galerie (plně funkční včetně přímého skoku na kameru, mimochodem zvuk u videa je teď daleko snesitelnější zvuk a možnost experimentálně nahrávat v 720p0), dále je dostupné hlasové ovládání a vytáčení (angličtina), byť tato aplikace vykazuje nestabilitu (občas spadne – na nápravě se pracuje), dále je zde odkaz na MP3 obchod AmazonMP3 a aplikace Car Home, která umožňuje pomocí zvětšených kláves ovládat telefon v autě. Obligátně jsou dostupné Mapy, aplikace Twitter a Facebook. Nutno dodat, že ROM samozřejmě neobsahuje prostředí HTC Sense, ale “čisté” prostředí Android.
Výkon díky 2.2 Froyo samozřejmě rapidně vzrostl a nejen ten hrubý. Když už jsme u hrubého výkonu. U původní, originální ROM od HTC měla dle aplikace Linpack okolo 7-7,5 MFLOPs s touto ROM 2.2 jsme výkonově mezi 37-38,5 MFLOPS. To je ohromný nárůst. Já vím jedna věc jsou čísla, druhá reálné použití, ale i to je značně “živější”. Telefon reaguje rychleji, rychlost vykreslování webů se také zvýšila. Pokud se vám Desire s 2.1 a HTC Sense zdál rychlý, s Froyem budete spokojeni ještě více.
Co se stability týče je absolutně v pořádku. ROM mám nahránu od včerejšího rána a intenzivně testuji (hovory, data, SMS, teethering, aplikace, GPS, multitasking, multimédia atd.). S potěšením mohu oznámit, že jediného záseku zařízení, které skončilo vytáhnutím baterie jsem se dočkal při současném běhu GPS navigace, komunikátoru Nimbuzz a spuštění 3D Galerie. Jinak telefon ani jednou nezaváhal, skutečně palec nahoru. Na ROM po domácku je to skvělá zpráva.
Česká lokalizace není úplně stoprocentní, ale to se týká spíše dodatečných aplikací, např. Car Home. V systému jako takovém jsem nenarazil na jediný nepřeložený text, dokonce i aplikace pro hlasové ovládání a vytáčení je lokalizovaná.
Aktuální ROM OpenDesire 1.3b (30.6.2010) má velikost 78.8 MB (HTC 2.1 má 126.4 MB), volná RAM po startu: 280,6 MB (HTC – 226 MB). Výdrž baterie: +- stejná jako s originální HTC ROM osobně si myslím, že dokonce vyšší.
Pár screenshotů:
Problémy:
Uživatelé hlásí pomalé fixace GPS (nepozoruji), diodka se po přijetí SMS rozbliká až po probuzení displeje (nepozoruji), aplikace hlasového ovládání a vytáčení padá, někteří uživatelé si stěžují na nižší výdrž baterie proti originální ROM (nepozoruji, spíš naopak), synchronizace kontaktů s Facebookem nefunguje, nebo funguje špatně. Rovněz dojde k záseku systému při přihlášení ke službám Google v průvodci prvním spuštěním. Osobně však věřím ve velmi rychlou nápravu, neboť autoři se opravdu činí a jen během včerejška vyšly 3 updaty.
HTC, já se ptám …
… proč? Proč je pro vás tak těžké držet krok s aktuálními verzemi mobilních OS na vašich strojích? A to nemluvím jen o Androidu. Podpora stávajících zákazníku je skutečně zanedbatelná. Já si jen říkám, proč je parta lidí (či dokonce jeden člověk) schopná vydat plně funkční ROM nového systému do pár týdnů po jejím uvedení a vy s desítkami placených programátorů na to potřebujete půl roku, nebo déle (Hero)? Není něco náhodou špatně, co myslíte? Ne, jak vidíte přinést nový OS do stávajícíh zařízení není tak složité, jak se nás snažite přesvědčit. Tímto nutíte uživatele porušovat záruku na svých strojích, pokud chtějí držet krok, když vy nechcete. Ale já chápu, za vším hledej peníze.
Officiální thread projektu OpenDesire na XDA včetně downloadu zde.
Děkuji za pozornost a těším se na diskuzi s vámi!
Kolem 3D hry, dovolím si říci spíše “hříčky” RapeLay se poslední dobou vyrojilo hodně článků. Proč? Abyste byli v obraze. RapeLay je 3D herní simulátor japonského Hentai, tedy animované pornografie. Takových velmi si na vlas podobných her existují desítky. O co jde? Ve zkratce o to, že dostanete k dispozici jednu či několik více či méně oděných asijských slečen (či spíše něco mezi dítětem a slečnou) do své moci a pomocí různých nástrojů (ruka, zuby, vibrátory, bičíky atd.) se máte za úkol předvést, jaký jste chlapák. Ve většině případů jde tedy pouze o zběsilé klikání myší v různých oblastech ženského těla a sledovat ukazatel, který znázorňuje libost, nebo nelibost toho co děláte. Některé hry jsou doprovázeny vcelku pěknou animací i ozvučením a proto jsem ochoten věřit tomu, že některým jedincům k uspokojení zcela postačuje, ale jejich hodnota, coby “počítačové hry” je nulová. Je to prostě bohapustá klikačka, jejíž tvůrci předpokládali, že hráč bude mít po většinu hraní krev jinde, než v mozku.
Jak jsem již předeslal podobných her jsou desítky (vzpomeňte třeba titulů jako Lula 3D, nebo 3DSexVilla) a zájem o ně je okrajový a už vůbec jim nevěnují prostor velké herní magazíny, nebo zpravodajská média. Kde je tedy problém? Inu, problém je ten, že RapeLay je otevřeně prezentován, coby herní simulátor úchyla, násilníka a sexuálního zločince a otrokáře. A to doslova. Cílem hry je totiž nejen surově znásilnit, nýbrž maximálně ponížit tři nebohé dívky, dvě dcery a matku. Udělat z nich prostě systematickým terorem, znásilňováním a ponižováním ke všemu povolné schránky na mužské tělesné tekutiny.
Téma této hry je jisto jistě naprosto zavrženíhodné, odporné a vůbec všechny možné negativní označení, které lze vymyslet. Osobně tento názor také sdílím a proto jsem se rozhodl napsat, co je tento výtvor zač. Ale! Negativní reklama je také reklama. Austrálie tuto hru postavila mimo zákon úplně, velká elektronická prodejní místa hru nekompromisně stahují z prodejů a máme tu tím pádem znovu vodu na mlýn těm, kteří křičí “Zlé počítačové hry ničí svět”.
Ponechme na chvíli morální aspekt stranou (ještě se k němu vrátím) a pojďme se na ní podívat jako na “obyčejnou” počítačovou hru. O čem to tedy je?
Takže: RapeLay je 3D aplikace s velikostí něco kolem 2GB. Originálně je v japonštině, existuje však i překlad do angličtiny, ikdyž velmi chatrný. Některé texty v příběhových pasážích nejsou přeloženy vůbec, kompletně přeloženy jsou pouze položky ovládání a texty v menu hry a nastavení. Z technického hlediska obyčejná Direct3D aplikace s průměrnou grafikou v rámci žánru. Stabilita aplikace je v pořádku, ani jednou během testování nespadla.
Tak, to by byla technická stránka hry, teď se přesuňme k praktickému hraní. Základem hry je jakási kariéra, Story Mode, chcete-li. Nečekejte však nějakou obsáhlou karieru, osobně mi její dokončení na jedinou možnou obtížnost netrvalo déle, než hodinu čistého času. Teď něco málo k příběhu. Inu, velmi prostý. Tři dívky (matka s maldší a starší sestrou) vás z nějakého důvodu dostanou za katr a užívají si života. Vy se ale nějak dostanete ven a chcete se prostě a jednoduše pomstít. Postupně tak zaůtočíte v pořadí na nejmladší, poté na starší dceru a následně na matku. Po každém útoku pořídíte sérii fotografií, které odešlete matce na mobil. Po finálním útoku pak všechny tři svolí, že budou vašimi sexuálními otrokyněmi. Tolik snad k příběhu. Možná to není úplně přesné, ale jak jsem již řekl, překlad z japonštiny do angličtiny je mizerný a neúplný, navíc je příběh vyprávěn pouze statickými obrázky, textem a audiem v japonštině.
V tu chvíli dostaneme do ruky ovládání my. Jsme na stanici metra a z dálky sledujeme nevinnou oběť. Naším prvním úkolem je přiblížit se k oběti a nastoupit s ní do vagonu. V tomto režimu si tedy více méně osvojíme pouze základní ovládání pohybu a kamery. Když už jsme u ovládání. Je neměnné a velmi primitivní. Pohybem myši, klikáním a kolečkem myši provádíme “akce” spolu s klávesami Z a X. Směrovými šipkami a numerickou klávesnicí pak ovládáme kameru, to je všechno.
Přepokládejme, že se nám podařilo nastoupit do metra (dokáže to i cvičená opice). Stojíme za zády oběti a zahajujeme útok. Jde o to, dotýkat se dívky na správných místech, provádět na těchto místech správné kombinace pohybů (kolečko myší, nebo pohyb myší, jedno kliknutí “uchop”, druhé “pusť”) a naplnit tak ukazatel “rozrajcovanosti” v levém horním rohu. Pokud určitý pohyb provádíte na správném místě, správným rytmem a správně dlouhou dobu a místa střídáte, ukazatel stoupá. Pokud jednu akci děláte příliš dlouho, nebo nesprávně, dívka vás odstrčí a ukazatel klesne. Aby hra vůbec pokračovala dál, je nutné naplnit ukazatel zhruba do tří čtvrtin. A je to otrava a nuda. Ukazatel se totiž i při správném rytmu hraní plní velmi velmi pomalu a ještě u každé z dívek jinak. Nejmladší dceru rozpálíte asi tak za 5 minut, u matky už vás po dvaceti minutách budou bolet ruce. A celé hraní přitom spočívá v tom, že klikáte, kroutíte a střídáte partie jako vůl. A ke všemu musíte držet, tempo, protože pokud se delší dobu nic neděje, ukazatel jde dolů rovněž.
A tady mi dovolte první komentář. Tato fáze hry mě totiž značně zarazila. Pokud jde skutečně o simulaci násilníka, jsou divné dvě věci. Za prvé jsem čekal nějaká “znepříjemnění” mého konání. Třeba že se bude snažit vymanit z mé blízkosti, dovolávat se pomoci od ostatních cestujících, nebo se mi prostě bude snažit utíkat vagonem pryč (vlak nestaví). Za druhé: Čekal bych, že když už vám konání neznepříjemňují okolní věci, že se dívka bude alespoň seč jí síly stačí bránit. A je to naopak! Jak jsem již napsal, pokud vše děláte jak je žádoucí, dívka nejen že se nebrání ale naopak dává audiovizuálně najevo svou spokojenost a sílu vzrušení (!!!). A pokud to tak neděláte, jediné čeho se dočkáte je ono zmiňované odstrčení ruky, kterou lze za dvě vteřiny opět používat, nebo maximálně dočasné zakrytí dané partie dívčinýma rukama, které za dvě vteřiny dá pryč. To je všechno. Nevím tedy, za se ve finále opravdu jedná o znásilnění, neboť chování dívky tomu žádným způsobem nenasvědčuje.
Naplníme tedy ukazatel a dívku již máme pořádně v ráži. (Tohle slyšet v metru tak nevím co si myslet …). Dívčina vystoupí z vlaku a odskočí si na veřejné záchodky, kam ji pochopitelně následujeme a nastává poslední fáze hry, samotný akt. Hra tedy skutečně přejde do 3D simulace sexu. Klikáním ovládáte kopulační pohyby, v okolních menu volíte stupeň oblečenosti dívky (každý kus prádla lze buď “vyhrnout” nebo “sundat”. Na průběh hry to nemá vliv, jde tedy jen o to, co je hráčovu oku lahodící). V levém horním rohu je nám známý ukazatel plus jeden navíc ve tvaru houby (neptejte se mě proč), který znázorňuje váš stav. Cílem hry by mělo být dosažení vrcholu a pokud možno synchronně. Vaše “výkonnost” není nijak limitována, můžete tedy hrát doslova do zblbnutí. Ostatně ani onen vrchol není podmínkou. kdykoli lze simulaci ukončit a mission acomplished. Poté jen pořídíte ony fotografie totálně zlomené dívky a pošlete se její mamince.
A opět. Hra se vám žádným způsobem nesnaží kontrovat (volání o pomoc atd.). Dívka se vůbec nechová jako znásilňovaná oběť, chová se přesně naopak.
Dokončili jsme tedy první misi. A co dál? Inu to samé, se starší dcerou. Maminka si sice varuje, ať metrem nejezdí ale je to houby platné. A vše se opakuje s tím, že je nutné se delší dobu párat s naplněním ukazatele v metru a poslední lokací nejsou WC v metru ale městský park. Jinak je vše úplně stejně nudné, stupidní a monotónní jako poprvé. A naprosto stejné je to i potřetí, kde je finální lokací hotelový pokoj. Slabá hodinka čistého času a “kariéra” je dohraná a odemyká se nám disciplína, kterou jsem osobně nazval “Josef Fritlz”. V tomto módu jsou tři dívky z příběhu určeny k tomu, aby se staly našimi poslušnými sexuálními služkami. Podíváme se opět do starých známých lokací plus několika nových. Jde o to během aktů postupně zlomit psychiku dívky natolik, aby udělala co řekneme. Přestože se hra odehrává přesně jako v kariéře, máme k dispozici daleko více možností jak uspokojení dosáhnout včetně změn poloh či chválení dívky, jak dobře, nebo naopak špatně si vede. A co je cílem? Přimět každou ze tří dívek ke všem činnostem co hra nabízí plus dosáhnout vzájemného vrcholu v co nejkratším čase. Jakýmsi bonusem je pak hra ve stylu “tři na jednoho”, případně “tři na jednu”. Plus můžete během hraní dosáhnout na několik achivementů. A to je vše přátelé.
Osobně právě v tomto módu hry spatřuji její nevětší nebezpečí. Je totiž až zarážející, jak detailně jsou jednotlivé praktiky zpracovány a nebýt psychopatického cíle módu, tj. zlomit psychiku nebohé dívky tak aby byla povolná k čemukoli, byl bych asi ochoten přirovnat tento mód k asi nejvěrnější simulaci sexuálního aktu na PC. Na rozdíl od kariéry totiž plníte nějaký (ikdyž naprosto zvrácený) cíl a hra vás určitým způsobem žene vpřed.
Je to tedy opravdu tak zlé? Ano je a to hlavně kvůli oné kariéře, kdy skutečně znázorňujete kriminálníka, který se mstí na slabším pohlaví. A v neposlední řadě v následném módu hry, kdy jde o to stát se skutečným sexuálním tyranem. Pokud by se hra skládala pouze z posledního režimu a bez násilnického podtextu (pamatujete na stařičký Playboy pro DOS?), kde bychom plnili různé úkoly, byl bych ochoten hru označit jako “kravinu na odreagování”. Takto tuto hru opravdu nelze vidět jinak, než odpad herního průmyslu, protože znásilnění a sexuální teror je hned po vraždě ten nejhorší zločin jaký lze spáchat, alespoň dle mého názoru. Proto zákaz a odsouzení hry naprosto schvaluji. Ale ….
otázkou je, jestli je hra více škodlivá, než jiné hry jiného typu. Vezměte se třeba GTA nebo nejnovější Modern Warfare 2, kde se jedna z misí skládá z účasti na teroristickém útoku na Moskevské letiště. Už kolem této jedné jediné kraťoučké mise se vytvořila obrovská diskuze, zda to již není “trochu moc” a zda hru kvůli tomu nezakázat. Osobně nevím, zda k tomu někde opravdu nedošlo. A od začátku bylo poukazováno na to, že misi lze dokončit i tak, že za celou dobu ani jednou jedinkrát nevystřelíte, nebo střílíte do vzduchu. Že budete střílet do lidí je jen a jen váš problém. Pravda u této hry jaksi mírumilovné řešení není, ale její škodlivost je velmi podobná. Proč? Pokud dáte narušenému, zakomplexovanému člověku do ruky MW2, pak se opravdu může stát, že si to půjde vyzkoušet v reálu. Stejné je to s touto hrou. V rukou rozumného člověka bez psychické poruchy nemůže nadělat větší škody než zmíněné MW2. Já jsem jak RapeLay tak MW2 dohrál a rozhodně jsem nedostal chuť jít si do parku vyhlédnout nějakou školačku, nebo jít si z Ruzyně udělat střelnici. A jak jsem již poznamenal, velmi podobný obsah mají desítky anime sexuálních hříček a možná je jejich náplň ještě daleko horší, kdy dívky jsou znásilňovány mutanty, mimozemšťany, pavouky a já nevím čím vším možným. Toto je vlastně totéž jen místo oné havěti dosaďte normálního člověka.
Resumé? Hra s nechutným cílem, ubohým technickým zpracováním, mizernou hratelností. Odsouzení hodná a po právu zakazovaná. Přesto však ve špatných rukou stejně nebezpečná, jako desítky jiných her všech žánrů. Proto mám na jazyku ono pověstné mnoho povyku pro nic.
Maxim Turbulenc se po vzoru Evy a Vaška vrhli do vln teleshoppingu se svou “techno dechovkou”. Jaká je a proč je tak úspěšná aneb děláte si legraci, nebo to myslíte vážně?
Dovolím si protentokrát zcela uhnout nejen od tématů svého blogu, ale také od tématu Živě a Mobilmánie, neboť poslední dobou mě nepřestává udivovat, za co vše jsou dnes lidé zaplatit a povatžovat to za hudbu, nebo nedej bože za kulturu.
Reauji na článek serveru iDnes (snad nevadí odkaz na konkurenci):
Osobní názor:
Maxim Turbulenc na mě vždy působili jako ulítlá kapela a nelze je brát vážně, ale některé songy se skutečně předělanou hudební linkou jsou povedené, chytlavé a nezle jim upřít nápad a tak se mi leckdy stalo, že jsem se přistihl, že si pobrukuji píseň, o kterou, kdybych neslyšel v úpravě MT ani nezavadím a proto se nějaké to album MT v mém přehrávači občas na nějakou dobu uhnízdilo. Proto jsem MT celkem respektoval s tím, že lze poslouchat i daleko horší věci a neberu je jako první ligu české hudby (pokud něco jako první liga české hudby vůbec existuje).
Ale Čecho Decho to je průser i pro toho kdo k MT přistupuje jako já. Před několika dny mi zmiňovaná kolekce (pouze audio, vidět je fakt nemusím) skočila v rukou. Toto je skutečně čistá komerce a pokud nenávidíte dechovku, Maxim Turbulenc, nebo obojí, garantuji vám, že po poslechu pár písniček dostanete alergickou reakci. Toto totiž nejsou MT výše popsaní. Hudební linka totiž není vůbec upravená či nedej bože změněná, jsou pouze přidány drum & bass což v kombinaci s dechovou hudbou na klávesy (!!!) působí jako neuvěřitelný hudební průjem, který je i pro občasného posluchače MT nesnesitelný a z každé noty tohoto výkonu čiší jen a jen touha po penězích.
A komerční úspěch? Vy se divíte? Já ne. Ve státě, kde hromadně mizí kamenné obchody s hudbou, digitální se prodává v kvalitě kopírované kazety a s DRM o kvalitách českých interpretů nemluvě (čest vyjímkám) ??? Tady musí snad už každý prodej znamenat zlatou desku a po pár dalších dnech to bude platina to se vsaďte.
A kombinace “dechovka + TV shopping” ? No to je tutovka, protože (aniž bych někoho chtěl urazit) důchodci neumí vypalovat, proto žhaví dráty a dukáty se sypou a potom jakou reakci jsem viděl u své pra-tchýně, když jsem ji stříbrné kotoučky předal se nedivím dvakrát. Čisté nadšení a div né slzy v očích. “Písně mého mládí ” a další a další chvalozpěvy. Ale na druhou stranu, tak to našim starouškům přejme, ne?
Co to tu melu?
Ještě jednou se omlouvám za odbočku od obvyklých témat, ale tento článek vznikl hlavně proto, že mi přijde zvláštní, jak se lidé podivují nad tím, jak se tato “kompilace” může takto skvěle prodávat. Jak jsem již napsal, že je to dáno katastrofickým stavem distribuce kvalitní digitální hudby a vůbec zábavy za přijatelné ceny. V podstatě jediný způsob jak v této republice s prodejem hudby uspět, je zaměřit se na velmi úzkou skupinu potencionálních zájemců, nezajímající se o moderní způsoby pořizování zábavy a uhodit na jejich notu. Do toho všeho to vše omlet 10x za den v televizi a úspěch je zaručen. A kvalita? Kdo by se o ní zajímal, když se peníze sypou?
Děkuji za pozornost a zase někdy příště.
Již delší dobu se chystám napsat zase nějaké to čtení na svůj blog. Jaké je ale mé překvapení, když moje oblíbená blogovací aplikace ecto (http://illuminex.com/ecto/) po update na MacOS X 10.6 Snow Leopard přestala spolupracovat. Tedy, ne že by nefungovala, jen se odmítá připjit k mému blogu. Přitom s nastavením jsem vůbec nehýbal a v 10.5 běželo vše OK. Přesto mi po pokusu o refresh blogu ecto vrátí následující hlášku:
Opravdu již nevím co a jak dále. Update Ecta žádný, předpokládám, že Živě žádné změny v accesspointu v blozích také neprovádělo. Opravdu jsem tedy odsouzen psát svůj blog v příšerném webovém rozhraní a vyhodil jsem peníze? Nebo jen dělám něco špatně? Kdo ví, ať napoví …
Nedá mi to, abych se nepodělil o svůj názor na problematiku nedávného soudu proti The Pirate Bay, či aktuálně udělené pokutě serveru Rapidshare.de
Vím jak se dostat ke kterémukoli obsahu na internetu. Mám zaplacený Rapidshare Premium účet. Přesto mám plnou vitrínu originálních DVDček a BRD disků. Proč? Protože jsem je pořídil buď v trafikách, nebo prostě proto, že se mi daný film líbil a jsem ochotný za něj ty peníze dát. (300-500 za DVD, do 900 Kč za BRD). Totéž platí o PC hrách nebo hrách na XBOX360.
Ale stále je internet jediným místem, kde se dostat k věcem, které jsou jinak k nesehnání. Příklad: Seženu někde v legálně, v kvalitě rovnající se alespoň VHS film z roku 1989, polsko-estonsko-vietnamské koprodukce, který u nás běžel pouze jednou, tuším v roce 1991? Nebo například Terminátor 2 s původním CZ dabingem? Neseženu, kdybych se postavil na hlavu. A takto bych mohl pokračovat do nekonečna. A věřte, že kdyby byla možnost, jak se k tomuto dostat legálně, za slušné peníze a z pohodlí domova a navrch v lepší kvalitě, neváhal bych ani minutu.
Že obchodní model hudby a videa v dobré kvalitě za přiměřené ceny, navíc bez DRM funguje a funguje zatraceně dobře je známo. Mluvím o iTunes. Spousta lidí by si on-line hudbu kupovala včetně mě. Věřte mi že je pohodlnější klepnout na “Buy Now”, než hledat po všech čertech odkazy na RS, nebo čekat hodinu na torrent. To by se ovšem muselo stát následující:
1) Otevření dostatečně velké a snadno přístupné databáze děl (třeba česká varianta iTunes), pro všechny SW platformy
2) Audio i video v dobré kvalitě a bez DRM (se 64kb WMA jděte do háje). Bez regionálního omezení (pouze Evropská tvorba - nic takového, prostě worldwide)
3) Veškerá média dopňená kompletními informacemi (album art, tag …)
4) Ceny od řekněme 10 Kč za sklabdu / 99 Kč za album, 160 Kč za celovečerní film
5) A konečně přestat vybírat nehorázné výpalné na CD, DVD a jiných datových nosičích !!!
Když si totiž představím, kolik jsem zaplatil na “autorských” poplatcích za všechna datová úložiště co mám doma a která průběžně kupuji, mám hudbu na pěkně dlouho “předplacenou” a nikdo mě za stávajícíh podmínek internetového aufio/video trhu v ČR nedonutí platit a držím place jak RS tak TPB.
Neschvaluji stahování ve velkém či následný prodej vypálených DVD s obaly z barevné kopírky. Toto je ale prachsprosté okrádání soukromých podnikatelských subjektů a zakrývá nechopnost zkostnatělého zábavního průmyslu přizpůsobit se současnému trhu. Nebo si snad představitelé myslí, že zrušením veřejných úložišť a trackerů dosáhne toho, že lidé naklušou do obchodů a budou jim to kupovat za stejné ceny, jako v 90. letech?! Čerta starýho!
Děkuji za pozornost a těším se na diskuzi s Vámi.
Po několika článcích, které byly lehce mimo mísu tohoto blogu, se vracím k hlavnímu plánovanému tématu mého plátku - Apple. Dnes bych se chtěl věnovat jednomu zajímavému kousku z nedávné historie produktových řad počítačů z jablečného sadu v Cuppertinu - dvanáctipalovému Apple PowerBooku G4.
Taková stará šunka, proboha proč?!
Rozhodl jsem se pořídit tento počítač jako zástupce místa “netbooku”. Jednoduše proto, že klasické netbooky mi prostě svým výkonem nedostačují, jednak z důvodu kvalitního zpracovnání těla, ale hlavně z důvodu totální závislosti na Mac OS X, kdy už pomalu i představa delší práce s Windows pro mne představuje problém, protože zuřím, kdykoli nemohu nějakou věc provést tak jednoduše jako v Mac OS X.
Důležitým faktem byla i cena tohoto krasavce. Přestože tento počítač byl uveden Applem již někde kolem roku 2005, dosahuje svým výkonem i výbavou daleko před současné netbooky. Ale především se tento počítač při troše štestí pořídit za cenu současného netbooku. Například můj kousek, starý 2,5 roku, bez jediného škrábanečku nebo kazu, baterií, která má “najeto” pouze 40 cyklů a stále vydrží kolem 4,5 hodin aktivního použití mne na eBay stál cca 11.000 Kč včetně dopravy v této konfiguraci:
Dále jsem za tuto cenu obdržel:
Myslím si že vzhledem k jeho stavu, kdy opravdu vypadá jako právě vybalený z krabice a jeho výbavě je cena 11.000 Kč slušná. Zatímco na českých serverech jako je Aukro se tyto krásné G4 dají sehnat v poměrně dezolátním stavu, na eBay se válejí kousky v naprosto exkluzivním stavu a kolikrát i za ještě za lepší ceny, ale samozřejmě různé konfigurace. Není ale problém narazit třebas i na konfigurace s DVD vypalovačkou. Pojďme se tedy na tohoto hliníkového elegána z “bájných časů Applu” podívat trochu blíže - obstojí i v dnešních dobách?
Design - zmenšené dvojče MacBooku Pro
Pokud máte doma MacBook Pro z předchozí generace, víte naprosto přesně, jak vypadá PowerBook G4. Jen si ho představte v 12″ verzi. Materiál zůstává stále hliník v kombinaci s pevným plastem. S notebookem této velikosti, designu a zpracování rozhodně zaujmete každého, před každým ho otevřete. Zatímco 15″ i 17″ verze MacBooků Pro jsou již poměrně “profláklé”, jejich 12″ verze rozhodně moc mezi lidmi nejsou.
Osobně považuji toto “zakrslé pročko”, jak mu říkám, za jeden z nejhezších počítačů, co ovocnáři kdy ukázali světu. Je velká škoda, že se od velkosti 12″ upustilo. Já vím, máme 13.3″, ale 12″ je přeci jen ještě menší a taková unibody konstrukce by mu taky slušela.
Pokochat se můžete na fotografiích, jsou reálné, mnou focené (omluvte prosím kvalitu):
V řeči čísel je 12″ Powerbook zapsán takto:
Rozměry lze brát jako více méně standardní na třídu 12″, ale neširokoúhlého displeje. Váha je však o trochu vyšší a v tašce jej rozhodně pocíte více než netbooky s +/- 1 kg, ale je třeba počítat s kovovou konstrukcí a intergovanou mechanikou. Při přihlédnutí k těmto faktům lze myslím i váhu považovat za snesitelnou. Dílenskému zpracování skutečně nelze nic vytknout. Vše perfektně lícuje, je pevné a poctvivě kovově chladné.
Displej - 12 palců ze staré školy …
Displej je v dnešní době již velmi zřídka vídaný 4:3 LCD panel s matnou povrchovou úpravou. Rozlišení je standardních 1024×768. V dnešní době je to již sice celkem málo, ale ve třídě netbooků se většinou setkáme ještě s nižším, byť v širokoúhlém podání. Velikost displeje nikterak neomezuje pracovní prostor.
Díky rozměrům notebooku se nemuselo nijak šetřit na velikosti klávesnice a proto je stejně pohodná jako na “velkém” MacBooku Pro. Velká škoda je, že klávesnice není podsvícená, tím by byla dotažena k dokonalosti. Podsvícení ale právě přinesla až řada Pro. Bohužel i tato, stejně jako ta z Pro obsahuje místo pravého ALTu celkem nesmyslný druhý Enter. Klávesnice je skutečně velmi pohodlná, s optimálním zdvihem a chodem.
Konektivita a konektorová výbava - nic podstatného nechybí
Konektivitu PowerBooku G4 obstarávají porty na levé straně počítače, konkrétně:
Bezdrátové technologie pak zastupuje dvojice:
Jak vidno, těžko hledat něco, co by vám na malém těle tohto notebooku mohlo chybět. Jistě by se hodilo alespoň jedno USB 2.0 navíc a PCMCIA by se taky hodilo. Myslím si však, že pro běžné mobilní nasazení počítače nic podstatného nechybí a počítač vás nebude omezovat.
Multimediální výbava - jen magické očko není
Notebook obsahuje slušný základ pro multimédia ve formě dostečného výkonu procesoru pro přehrávání videa, samozřejmě krom HD, ale SD si užijete do syta. DVD mechanika s “polykacím” mechanismem si lehce poradí s filmem na dlouhé cestě vlakem, oblíbené písničky či důležitá data si vypálíte díky CD vypalovačce kdekoli. Náročnější uživatelé sáhnou po modelu s DVD vypalovačkou, pro běžné nasazení však dle mého názoru combo stačí, DVD vypalovačku není problém připojit externí přes USB.
Když už jsme u písniček - notebook obsahuje velmi, velmi kvalitní stereo reproduktory. Zvuk je celkem plný, znatelná je i celkem silá basová složka a výšky jsou v přijatelných polohách, což u (malých) notebooků není samozřejmostí. Pokud si kvalitních reproduktorů dostaečně užijete, můžete zapojit libovolná sluchátka do kvalitního zvukového výstupu, či si popovídat s přáteli přes Skype díky silnému internímu mikrofonu.
Když už jsme u toho Skype, budete se muset vzdát videokonferencí, jelikož zcela chybí webová kamera. Vzhledem k roku výroby a zaměření počítače to ale lze pochopit. Toto tedy tvoří hlavní nedostatek na jinak celkem silné multimediální výbavě.
Výdrž baterie, chlazení a provozní hluk - držák, tichošlápek.
Jak jsem již napsal, počítač jsem koupil s použitou baterií (40 cyklů). Baterie má nominální kapacitu 54 Wh. I tak mne ale výdrž tohoto notebooku po těch letech, které má technologicky za sebou. Posuďte sami:
Osobně si myslím, že s novou baterií by neměl být problém dosáhnout na 4:30 hod., při vypnuté Wifi i BT a ještě větším snížení jasu displeje pak klidně i na 5 hodin souvislé práce. To není na technologicky 4 roky starý počítač s neintegrovanou grafikou vůbec špatná hodnota. Za 11.000 Kč solidní výdrž na baterie.
K tomu musíme ještš přičíst velmi kultivivaný běh ventilátorů notebooku. Jsou dva, jeden chladí CPU, druhý grafiku. Chlazení je řešena stejně jako u dnešních modelů - tj. nasávání chladného vzduchu klávesnici a vyhánění mezerou mezi víkem displeje a tělem počítače. Díky tomu můžete notebook bez starostí používat v posteli nebo na klíně bez obav z přehřátí. Ikdyž se ventilátory vypínají velmi zřídka (ale vypínají - dokonce oba), jejich chod nijak výrazně neruší a to ani v noci v absolutně tiché místnosti. Mnohé netbooky by mohly závidět a to disponují daleko úspornějšími komponentami.
Praktické použití - PowerBook vs. Netbook
Dlouho jsem přemýšlel jak vám příblížit praktické využití a výkon tohto počítače v praxi. Pokusím se to vzít poměrně ze široka, budou-li dotazy na specifické využití, klidně se zeptejte v diskuzi, pokusím se otestovat.
Předem je třeba zmínit, že PowerBook G4 je ještě zástupcem procesorové architektury PowerPC, což v dnešní době znamená, že posledním možným použitelným systémem je a bude OS X 10.5 “Leopard”, standardně se dodával s 10.4 “Tiger”. Provoz Leopardu pro běžné kacelářské a internetové použití nepředstavuje nejmenší problém.
(10.5.7 - Leopard - na oobrázku vidíte stav z praxe: 1x okno Safari, Ecto, Mail, Preview, Activity Monitor, Skype a ještě 574 MB volné paměti RAM)
Osobně tedy provozuji 10.5.7 bez nejmenších časových prodlev nebo nějakého trhání či duhových hodin. Vše je rychlé, plynulé, dokonce veškeré animace systému nedělají počítači žádné potíže. Ani disk, byť disponuje pouze rychlostí 4200 ot./min. není nikterak výraznou brzdou systému. Co do svižností reakce disku bych se nebál vedle sebe postavit PowerBook G4 a MacBook Air.
Dalším důvodem pro použití Leoparda namísto dodávaného Tigera je fakt, že některé aplikace, které používám již prostě pro Leoparda nevychází. Na druhou stranu si nemyslím, že by nalezení vhodné alternativy pro 10.4.11 měl být až takový problém. Celý odstavec bych shrnul asi tak, že si každý může vybrat dle svých preferencí. Komu vyhovovala filosofie Tigeru, nechá Tigra, užívání posledního možného systému pro PPC - Leopard však nepředstavuje pro uživatele žádné omezení - ba naopak. Už jste zkusili nainstalovat na čtyři roky staré PC Windows Vista?
Samozřejmě není možné přes BootCamp instalovat plná Windows, protože platforma PowerPC nativní běh Windows nepodporuje. Bohužel ani virtualizační podpora není u PowerPC samozřejmostí a tak si skutečně musíme vystačit s OS X, případně nějakou formou emulace Windows.
Práce s přenosným počítačem jako takovým je jedna radost. Boot ze studena do plného desktopu s možnostní práce za méně než dvě minuty, probuzení ze spánku za 2 sekundy, probuzení z hybernace asi za 24 sekund - není to paráda?
Není v mých silách vyjádřít jak diametrálně se liší komfort práce se stejným typem aplikací na technologicky 4 roky starém počítači Apple a na moderních mini noteboocích.
Velmi zjednodušeně lze říci, že to co na netbooku děláte ze všech procesorových i paměťových sil, zvládnete na Powerbooku bez většího snížení rychlosti a reakcespopnosti celého systému. Můžete mít otevřeno více náročnšjěích apliací, aniž byste koukali na slideshow při překreslení oken. Nemluvě o možnosti střihu videa z kamery přes FireWire a virtualizaci Windows. Zkoušeli jste to na netbooku ?!
Mimocohem, ze 60 GB (55GB po formátu) zbývá po plné instalaci OS X Leopard, iLife 08 s asi 25 aplikací zbývá 40 GB volného místa. Není to moc, ale na netbookové použití to plně stačí. Pane Sedlák, jak vy to děláte s tím 40GB Leopardem? :-))
Závěrem, aneb proč to všechno?
Takže si to shrneme:
A teď k meritu věci. PowerBook G4 12″ je skutečně skvělý, malý, přenosný počítač s výbavou, jež bohatě předčí současné počítače v cenové hladině, za kterou se dá sehnat. Je kovový, pevný, spolehlivý a tichý. Zkrátka zastane veškerou běžnou on-line agendu a k tomu ještě kdekoli ho vytáhnete, uděláte spoustu parády. PowerBook G4 12″ je také svým způsobem již jedinečný i v tom že Apple portfolio 12″ modelů již úplně vypustilo, nehledě na to, že pochází ze staré rodiny PowerPC, které si mnozí uživatelé dodnes cení. Toto byl jeden cíl recenze. Říci, že i technolicky 4 roky starý počítač ještě není hodný popelnice.
A druhé poslání recenze starého G4? Nepochybuji o tom, že se spoustě lidí Apple počítače líbí a rádi by si nějaký vyzkoušeli a třeba i pořídili. Jenže dávat desítky tisíc za nový stroj, o kterém nevím, jestli mi sedne a pak ho se ztrátou prodat, nebo jen pár minutek v obcohdě osáhavat OSX a následně podle této zkušenosti říci ano, nebo ne? A nebo horší. Podle pětiminutového osahávání OS X v prodejně a cenovky jsem s prominutím sežral všechnu moundrost světa a vím že je Apple na nic a všichni kdo jsou schopní za něj tyto peníze zaplatit jsou blázni as zfanatizované ovce.
Ne, přátelé. Za notebook od Apple nemusíte dát 50.000 Kč, abyste si mohli plně užít vše, nebo alespoň velkou část toho co Apple nabízí. Nemusíte dát ani polovinu této částky, abyste dostali stylový notebook vyrobený z kvalitních materiálů. Stačí vám pětina této částky a dostanete vše zmíněné v tomto odstavci a přitom si můžete být jistí instalací aktuálního OS bez ztráty uživatelského komfortu, stejně tak, jako si můžete být jistí, že ikdyž podpora daného modelu končí, jeho systém bude ještě dlouho updatován a záplatován.
Opravdu musíte pro pořízení Vašeho Apple notebooku utratit několikaměsíční plat? Odpověď je ne.
Sice tento článek nebude zrovna zapadat do tématiky mého blogu, ale jako ortodoxní fanoušek terminátoří série, za kterého sebe považuji si neodpustím malý komentář čerstvě po zhlédnutí tohoto díla. Stojí tedy za zhlédnutí v kině, koupi na BD nebo DVD, či nestojí ani za stáhnutí z Rapidshare? Čtěte dále. Berte prosím ale tento článek skutečně z pohledu termínátořího fanouška a pokud vám slovo Termiátor nic neříká a nebo jsou pro vás všechny filmy tohoto typu nebetyčnou kravinou, není třeba tím zahltit diskuzi pod článkem, respektuji váš názor, vy respektujte můj.
Pokračovat v Terminátorech není snadné …
U zrodu filmů o budoucí válce proti strojům vedeným superpočítačem Skynet, o jeho kovových přisluhovačích kteří vypadají jako lidé a jejich snaze o odstranění vůdce lidského odporu Johna Connora stál (nebo spíše seděl) James Cameron a film měl premiéru v roce 1984. Insprací pro terminátora mu byla jeho vlastní noční můra. Když prý ležel v jednou v posteli ve vysokých horečkách, zdálo se mu o kovovém monstru podobním člověku s intezivními rudými světly místo očí, který se ho snažil zabít.S realizací jeho nápadu a scénáře mu přišly na pomoc Stan Winston (speciální efekty a “tvůrce” všech Terminátorů) a Brad Fiedel se svou fenomenální hudbou. Jako propagovnistu hlavní role nemilosrdného kyborga si vybrali tehdy ještě ne příliš známého herce Ardolda Schwarzeneggera. Film zaznamenal mimořádný úspěch. Následovalo pokračování “Soudný den” (1991), ve kterém byly na tehdejší dobu použity revoluční triky a vůbec celý film je právem považován za milník a legendu svého žánru o čemž svědčí několik nominací na Oscara (dva získal za speciální efekty a hudbu) a řada dalších ocenění. U jeho zrodu stál stejný tým jako u prvního filmu, včetně tentokráte hodného Arnieho.
Jinak tomu bylo u třetího dílu “Vzpoura strojů”, který se objevil až v roce 2003. Přinesl samozřejmě zdokonaléní vizuálních triků, ikdyž žádný nebyl už tak dechberoucí jako měl ve své době T2. Na režisérské židli Camerona vystřídal Jonathann Mostow (Ponorka U571). Zůstal nám Arnie, zřejmě na dlouhou dobu naposledy. Zůstal i Stan Winston, hudební stránka filmu však utrpěla změnou autora hudby. Celkově však není T3 špatný, pouze celkem dost mění dějovou linii a skutečnosti z předchozích dílů. Pro více informací o filmech doporučuji pročíst Wikipediii
Jaké to je v roce 2018?
Na režisérské křeslo nám tentokráte usedl ne příliš známý, hlavně videoklipový režisér vystupující pod pseudonymem McG. Z původních herců ani realizačního týmů předchozích Terminátorů nezůstal kámen na kameni. Děj nás přesune do roku 2018, tedy zhruba na do záčátku války se stroji, vycházíme-li z toho, že “Soudný den” nastal podle děje T3 roku 2004. Země je zničena po globálním jaderném útoku Skynetu, zbytky lidsva jsou roztroušeni po planetě a zoufale se snaží spojit se s Odbojem, který jediný má vojenské i ostatní vybavení potřebné k obraně i ůtokům proti Skynetu, superpočítačovému globálnímu systému, který se se svou armádou strojů znaží o totální zneškodnění lidské rasy.
Nebudu zde popisovat děj filmu, abych nezkazil budoucím divákům zážitek z filmu, budu se tedy nadále věnovat pouze jaksi “technické” stránce věci. Předně je třeba říci, že děj se odehrává před všemi ostatními díly Terminátora, tedy ještě před tím, než byl vyslán první terminátor zpět časem aby zabil Sáru Connorovou a mladý Kyle Reese na její ochranu, který se současně stane otcem Johna Connora. Dále děj přibližně navazuje na zákonitosti a spojitosti z druhého dílu. Ovšem důrazně je třeba říci že děj naprosto ignoruje Terminátora 3 a je tedy skutečně prequellem a současně pokračovaním prvního i druhého dílu. Proto bychom také měli spíše vycházet z toho, že Soudný den nastal 4.srpna 1997.
Vykreslení atmosféry post-apokalyptckého světa zmýtaného nemilosrdnou válkou se filmařům skutečně povedlo. Triky a vůbec vizuální ztvárnění celého filmu jsou dnes řekněme na standardní úrovni. Objevíme nové typy Terminátorů, setkáme se se stárými známými modely i jejich novějšími verzemi a podíváme se i do jednoho z center Skynetu a na výrobní linku Terminátorů typu T-800 (ano, Arnolda :-).
Na scénáři (ději) filmu je bohužel znát, že byl mnohokráte přepisován a upravován. Není vyloženě špatný, vlastně pořád se něco děje, akcí je film nabit až po okraj a to velmi slušnou akcí. Dostaneme se k setkání s obrovským terminátorem, dálniční honičce s mototerminátory i efektní bitce v centru Skynetu. I přesto ne že by se člověk nudil, ale občas se děj dost zpomalí a člověk má pocit, že už kouká dost dlouho a přitom se vlatně nic nestalo. A konec není zrovna “odvazovej” a je na něm vidět, že byl mnohokráte měněn. Nadále zůstávají otevřená vrata k dalšímu dílu, otázka je jestli ho vůbec někdo bude chtít. Z pohledu, že minulost před válkou je již příliiš prošpikována ději původních Terminátorů by bylo snažení točit film další, který by se odehrával v minulosti nebo současnosti příliš složité, ne-li nemožné. Logicky se tedy očekával film, odehrávající se plně a pouze v budoucnosti. Myslím si ale, že je film a všechny souvislosti z tohoto pohledu ukončen dobře a pokračování netřeba.
Jak jsem tedy řekl, film bylo nutné celý situovat do válečné budoucnosti bez jakýchkoli zásahů do minulosti. Pokud se na to díváte takto, je třeba uznat, že toto téma bylo zpracováno dobře a možná to ani lépe udělat nešlo. Vlastně už od shlédnutí T2 jsem si představoval, že děj trojky se bude určitě odehrávat výhradně v budoucnosti a že asi takhle nějak bude vypadat. V kontextu s tím a také s faktem, že děj T3 je zcela ignorován by tomuto filmu více slušeno označní Terminator 3.
Herecké výkony jsou na dobré úrovni spíše pro béčkový film, přesto že se čtvrtý Terminátor tváří jako jasné áčko. To opravdu není a ani Temný rytíř Christiana Balea na tom nic nezmění. Na dialozích se opravdu mohlo více zapracovat, většinou se snížily na pouhé “Watch out!!!”, “Go go go” a podobné řvaní o život.
Hudba snad ani nestojí za řeč, vlastně jsem si ji ani nevšímal, nebo byla přehlušena efekty. Na mistrnou hudbu Brada Fiedela zapomeňte, dokonce i legendární hlavní znělka se smrskla na pohých pár povědomých akordů. Zbytek hudby je vlastě typyckým podkladem pro čistě akční řežby. Škoda.
ZAJÍMAVOSTI:
Noví terminátoři
Staří známi:
NESROVNALOSTI
Závěrčný verdikt - povedlo se?
Ale ano povedlo. První dva díly jsou bez diskuze nepřekonatelné, T2 už nikdo nenatočí znovu. Co do kvality bych tak směle Salvation postavil vedle T3. Válku se stroji v budounosti není lehké natočit a myslím že to mohlo dopadnout daleko hůře než to dopadlo. Solidní akce, solidní propletení s T1 a T2, jen dialogy a hudba jsou slabé. Pár novinek lze taky zahlédnout, film má stopáž tak akorát. Pokud jste jako já fanoušci tématu, určtě si Salvation nenechte ujít. Ostatní, nechť si udělají obrázek sami. Pokud se ale plánuje pětka, prosím tvůrce, aby buď vrátli režisérské a scénáristické křeslo Jamesi Cameronovi, nebo ať se na to vy… .Stan Winston už pro nás bohužel žádné terminátory nenavrhne, jelikož v roce 2008 podlehl leukémii. I proto by krom věnování “With Love to Stan Winston” na konci filmu, mohli tvůrci vzdát holt i tím, že už se v tématu nebudou hrabat a nesníží celou sérii do vod brakových.
Blackberry - co to vlastně je?
Blackberry (ang. “ostružina”) je značka, pod kterou prodává svá zařízení firma Research In Motion (RIM). Přesněji řečeno, firma stojí nejen za těmito smartphony, ale za celým řešením podnikové elektronické komunikace právě skrze tyto přístroje. O tom ještě bude řeč, pojďme se nyní podívat na samotné přístroje. Komunikátory (smartphony, handledy, jak chcete - sama firma však prozazuje poslední označení) BlackBerry byly vždy projektovány jako zařízení určená hlavně pro textovou komunikaci, zvláště pak e-mail. Proto jsou většinou vybaveny velkou a pohodlnou QWERTY klávesnicí a neméně kvalitním displejem a ovládáním.
. nbsp;nbsp;
Na obrázku máte možnost vidět Blackberry 8900 Curve (kódové jméno “Javellin”), kterou mám k disoizici. Jak vidno, přístroj nápadně připomíná Nokii E71. Ano i tak je na tom konstrukčně téměř stejné, ale v mém případě je ovládání přístroje narozdíl od Nokie pohodlné. Hlavně co se klávesnice týká, Při rozměrech telefonu 109 × 60 × 14 mm dokízalo RIM do telefonu vměstnat opravdu luxusní klávesnici. Ač se to nezdá, klávesy jsou dostatečně velké a dokonce s mezerami. Díky tomu je hmatové rozlišení přesné a stisk a chod klávesy rychlý a přesný. Ze začátku jsem byl značně skeptický, ale přesto že mám dost velké prsty (psaní na E71 bylo pro mě čistě teoretické), píši SMS a e-maily na tomto telefonu s takovou přesností a rychlostí jako na žádném jiném. Pro notorické psavce, příznivce instant messagingu a e-mailové kanceláře je toto skutečně to pravé. Přístroj je vzhledem k tomu že se jedná o smartphone lehký (110g) a vůbec působí velmi kompaktním dojmem.
Ovládání je také velmi zajímavé. Jak vidíme na obrázku pod displejem se nachází celkem čtyři klávesy (zelené a čevené sluchátko, zpětná klávesa a klávesa s logem Blackberry, která zde plní funkci klávesy “Menu”. To nejzajímavější je ale uprostřed. Hlavní ovládací prvek je totiž malá kulička, přesněji trackball, který reaguje i na stisk a tím potvrzuje volbu. Ovládání telefonu touto kuličkou je opravdu velmi přesné a hlavně rychlé. Její citlivost lze plně nastavit. Jisté obavy u mě panují z hlediska možnosti zanesení kuličky nečistotami a mastnotou a ztráta přesnosti. Na její vyčistění by však ale měl stačit stejný postup jako v případě myší od Applu, které jsou vybaveny stejnou kulčkou pro scrollování. Ostatně RIM tento prvek používá jž několik let a žádné větší ohlasy uživatelů na téma potíže s kuličkou nejsou.
Když už jsme u ovládání a kláves. Téměř dokonalý je systém zkratek. Nejenže funguje spusta klávesových zkratek známých z PC ale každá klávesa je v pohotovstním stavu plně definovatelná. To znamená, že na každé písmenko nebo skoro každou jinou klávesu lze nastavit LIBOVOLNOU funkci telefonu, nebo kontakt z adreáře. V praxi to znamená, že v podstatě nemusíte ani vstupovat do menu telefonu. Velmi příjemné a hlavně velmi návykové. V kombinaci s rychlým OS je práce s telefonem skutečně radostí ale o tom až později. Pokud se ještě rychle vrátíme k tlačítkům a ovládacím prvkům tak na levé straně najdete tlačítko hlasového vytáčení, na levé pak spoušť fotoaparátu, regulaci hlasitosti a stadardní 3.5mm jack a microUSB konektor. Na spdní straně nenajdete nic a vrchní pro změnu okupuje obří kolébková klávesa. Pravý roh přepíná do tichého režimu, levý zamyká klávesnici. Zpracování telefonu je příkladné a přestože se jedná o plasty, působí skutečně solidně a poctivě.
Zastavme se krátce u displeje. Jedná se o standardní LCD panel s rozlišením 360×400 které poskytuje opravdu jemný obraz bez viditelného rastru. Přestože se jedná o zobrazovač s pouze 65 tisíci barev, je barevné podání věrné. Pouhým okem rozdíl skutečně nepoznáte. Intenzita podsvícení displeje je výborná, nastavitelná buď ručně nebo světlocitlvým senzorem automaticky. Skutečně displeji lze vytknout málo co.
Ještě než se vrhneme na softwareovou stránku telefonu, doplňme ještě technické specifikace. Ohledně konektivy: Zavoláte si v pásmech GSM na všech jeho frekvenčích pásmech. O data se pak stará GPRS a EDGE oboje v nejyšších konfiguracích timeslotů. Model Curve bohužel neobsahuje podporu sítí UMTS, to byste museli sáhnout po jeho větším bráškovi, modelu 9000 Bold. Jinak ale už nic nechybí. WiFi b/g je dostatečně silná, Bluetooth verze 2 s EDR a AD2DP samozřejmostí a A-GPS čip nám vybavu dovrší. O tom že telefon podporuje Mass Storage přes USB snad ani netřeba se zmiňovat. Absence UMTS je sice škoda, ale je to zřejmě daň za opravdu velmi sympatcké rozměry, Bold 9000 je už přeci jen větší.
Dostáváme se k jádru pudla, přesněji k operačnímu systému a funkcím. Blackberry je na tom podobně jako Apple, používá totiž vlastní OS pod názvem Blackberry OS. Systém je založený na platformě JAVA a nelze mu upřít hlavně dvě věci. Jednou je jednoduchost ovádání a vysoká možnost personifikace a druhou je rychlost. Pominu-li start systému, který je opravdu pomalý, je systém skutečný rychlík. 8900 je vybavena celkovou pamětí 256MB o kterou se dělí OS a data uživatele. Dále je možno paměť rozšířit až o 32GB díky podpoře microSDHC karet. V balení však žádnou nenaleznete. Paměti je tedy (teoreticky) dost a ač by se to díky číslům nezdálo, té operační taky. Aplikace jsou totiž velmi dobře napsané a paměťové nenáročné. Ani při několika běžících aplikací na pozadí (ICQ, Skype, Facebook) a GPS jsem nezaznamenal téměř žádné zpmalení telefonu př práci s e-maily. Když jsme u aplikací, možnost nainstalovat si vlastní samozřejmě nechybí, rozhodně ale nečekejte takové množství jako třeba pro WM nebo Symbian. RIM si totiž velice zakladá na bezpečnosti a tak vám jen tak něco do telefonu nepustí. (RIM disponuje také vlastním on-line prodejem alá AppStore, není ale bohužel zatím dostupný pro Evropu). Aplikace spíše jen rozšiřují možnosti telefonu (sociální sítě, VoIP), rozhodně nepočítejte s tím, že kde jaký skákající balonek pro Windows Mobie seženete i na BOS, nic takového. Výběr aplikací je tedy velmi strohý, ale aplikace jsou za to účelné, dobře napsané a perfektně splynou se systémem. Díky tomu, že systém sám je vlastně Java, nepředstavuje instalace stadardních JAVA aplikací (Opera Mini, Jimm …) i her větší problémy. Ty mohou nastat pouze když si aplikace neporozumí s rozlišením displeje. Zmiňovaná Opera i Jimm však šlapou bez problémů.
Ukázka uživatelského prostředí:
nbsp;nbsp;
Z přiložených screenshotů si snad uděláte obrázek o vzhledu OS sami. Jak jistě uznáte, vzled vůbec není nějak zvlášť designově úchvatný, vždyť nějaké grafiky se dočkáme jen v hlavním menu a postředí některých aplikací, jinak se setkáme pouze s textovými volbami a nabídkami a pár stavovými pruhy. Kdo hledá cirkusové animace a cool grafiku musí se poohlednout jinde. Musí se ale nechat, že vzhled menu perfektně koresponuje se zařazím telefonu - totiž pracovním nástroji. Ještě bych doplnil že přístroje prodávané v CZ jsou samozřejmě plně lokalizovány, včetně české podoby rozložení kláves (QWERTZ).
Další pozoruhodná věc, která se týká BB OS je velká míra personifikace telefonu. Nastavit lze totiž téměř vše, od automatického zapnutí a vypnutí telefonu v určitou hodinu, přes detailní nastavení profilů do takových možností jako je počet vibrací při dané akci či chování několikaberevné signalizační diody, barvy, velikosti a styly písma použitého na displeji zvášť pro texty telefonu a ty co píšete vy … - zkrátka možnosti přizpůsobení si telefonu jsou dalekosáhlé. Možnost absolutně “překopat” menu včetně vlastních složek je samozřejmost, stejně jako podpora témat. V telefonu jsou tři, další lze doinstalovat. Nutno ale přiznat, že ty, nabízené zdarma jsou opravdu mizerné. Naopak ty placené (7USD) vám změní telefon nepoznání. Chcete vzhled Windows 7, PSP, XBOXu nebo aby vypadalo menu jako z mahagonového dřeva? Není problém.
Pracant každým coulem …
Zařízení Blackberry jsou cílena jako čistě pracovní zařízení a proto jsou v tomto ohledu velmi jistá v kramflecích. Synchronizace (i vzálená), téměř čehokoli v telefonu je otázkou pár vteřin. Paměť na obsah kontaktů, kalendáře, úkolovníku je prakticky neomezená. Do položek kontaktů si skutečně můžete vypsat co chcete, synchronizace s MS Outlook bude naprosto korektní. K telefonu dostanete i CD se softarem Blackberry Desktop Manager, reý se stará nejen o synchronizaci ale o kompletní správu telefonu, jako je záloha a obnova dat, instalace aplikací, synchronizace multimediálního obsahu a update FW. Program je v češtině a je dostupný pro Windows XP, Vista a naprosto korektně funguje i pod Windows 7 (beta 7100). Pro počítače Mac je k dispozici obdobný balík pod názvem MissingSync od třetího výrobce. Ten nabídce stejné funkce jako Windows verze, kromě aktualizace FW. Průšvih ale je, že je placená a stojí ne zrovna lidových 50 USD.
Co se týká telefonování, nelze nic podstatného vytknout. Hledaný kontakt lze najít přímým psaním na pohotovostní obrazovce, vyhledává se ve všech položkách kontaktu. Hovor je dostatečně hlasitý, funkce jako záznaznamník hovorů či hlasitý odposlech jsou samozřejmostí. Stejně tak jako typické kacelářské funkce jako Kalendář, Úkoly, několik budíků, vše funguje přesně tak jak uživatel čeká. V oblasti mobilní kanceláře jsou zařízení Blackberry opravdu top. Díky perfektně fungujícímu multitaskingu lze být neustále on-line na kterékoli sociální síti, jejiž aplikace je nainstalována. Sranda je, že o tom v podstatě ani nevíte. Aplikace a protokoly dokonale splynou se systémem a vešereré jejich notifikace a funkce se dějí na systémové úrovni. Je to stejné jako s kteroukoli jinou zprávou. Na dispeji se objeví symbol (kytička ICQ, “F” pro Facebook) a vy na ni klepnete. Stejně rychle jako se otevře SMS se obnoví příslušný klient a vy můžete okamžitě reagovat, na nic nemusíte čekat, nikam lézt. Těžko se to popisuje ale je to neuvěřitelně návykové a hlavní nezvyk (aspoň pro mě) je fakr, že jsem neustále na ICQ a ostatních kanálech. Dřív to pro mě přeci jen znamenalo danou aplikac po startu spustit a minimalizovat. Pak se třeba telefon sekl, já ho restartoval a po znovuspuštění už jsem zapoměl ICQ zapnout. S Blackberry tohle odpadá.Samozřejmě si můžete automatické přihlašování vypnout, nebo plně upravit jejich chování. A to ne složitě v každé aplikaci zvlášť, ale jednoduše přímo v menu telefonu v rámci profilů. Jednoduché, praktické, návykové.
Práce s e-maily je jednoduchá a přehledná. Díky Push technologii se dozvídáte o příchozích e-mailech okamžitě. V mém případě teoreticky. Jelikož se e-maily stahují z jednotilvých nadefinovaných schránek a pak putují do zařízení přes službu BIS nebo BES (ještě o tom bude řeč), vzniká u některých serverů menší prodleva (kolem 3-5 minut). Mě se to kupříkladu děje u schránky na Apple MobileMe, u Volný.cz však ne. V telefonu můžete pracovat s přílohami. Podporované formáty otevřete rovnou (v telefonu je čtečka Office dokumentů - standardně pouze otevírání, za příplatek se zpřístupní i editace), ostatní si můžete uložit na paměťovou kartu. Stejně snadno lze poslat jakýkoli soubor z paměti telefonu jako přílohu. Editory SMS a MMS jsou jasné a přehledné, u SMS se odpočítavají znaky. Lze aktivovat i slovník T9, ten však ve své české podobě zkrouhne zprávu na 70 znaků, lepší je tedy psát bez něj, ale díky skvělé klávesnici to přežijete. Specialitkou je pak Blackberry Messenger, který dovoluje komunikaci mezi uživately strojů Blackberry v reálném čase a to v rámci paušálu za BIS nebo BES - ještě si vysvětlíme co to je. Za přenesená data tak nezaplatíte ani korunu navíc a ušetříte za SMS. Zbytkové možnosti jsou stejné jako u kteréhokoli jiného telefonu - stopky, několik nezávislých budíků a pár dalších drobností.
Prohlížení internetu přes Integrovanou aplikaci Browser nebo Operu Mini pohodlné a rychlé. Zásluhu na tom má jednak styl prostředí prohlížeče, který je sice velmi spartánský ale na druhou stranu se pak celý výkon soustředí na vykreslování stránek a nikoli na prohlížeč. I přesto mi přijde o něco lepší spíše Opera Mini.
Další velmi zajímavá věc je schopnost telefonu “domluvit se” s přiloženým koženkovým pouzdrem. Telefon totiž je schopen poznat zda je v poudrře nebo není. Vzhledem k tomu je možné nastavit telefon zvlášť pro chování mimo pouzdro a zvlášť v něm. Nebo pokud máte telefon v pouzdře a vytáhnete ho, automaticky se odemkne klávesnice, při opačném postupu se zamkne. Při příchozím hovoru se při vytažení z pouzdra vypne vyzvánění - vy už o hovoru víte, tak proč by měl telefon dál dělat kravál? Pokud přijde SMS, vytažením telefonu se automaticky zobrazí na displejí - na co mačkat další knoflík?
Pozdro je vlastně taková kapsa, sešitá s dvou stejných dílů. Zpracování pouzdra je kvalitní. Osobně byl ale uvítal, kdyby se v něm telefon schoval celý, kouká z něj totiž celá část nad displejem, zřejmě proto, aby bylo vidět na signalizační diodku. Musím se ještě pohohlednout po nějakém pouzdře na opasek, podmínkou je aby “komuniikace” s telefonem zůstala zachována.
… ale bavit se taky umí.
Ani v otázce multimédií nenechalo RIM nic náhodě a vyrukovali s dostatečnou multimediální výbavou. Dostatečně silnou základnu pro ně má v silném procesoru a kvalitním širokoúhlém displeji, na který je radost se dívat. Hudební přehrávač si poradí se všemi obvykvými formáty (MP3,WMA,AAC,MP4,WAW) a je plně synchronizovatelný přes Windows Media Player nebo iTunes. Soubory se pak organizují v knihovně, kde se třídí podle obvyklých podskupin dle dat z ID3. Obrázky alb jsou rovněž podporovány. Kvalitně zvuku na KOSS Porta Pro vynikající. K dispozici je i několik módů ekvalizéru, nebo posilovač hlasitosti. Díky 3.5″ jacku a BT A2DP profilu lze připjit kterákoli vlastní sluchátka, včetně těch bezdrátových. Výstup z telefonu je kvalitní, jako MP3 přehrávač tedy telefon taky obstojí.
Totéž lze říci o videu. Zatím jsem testoval video v MPEG4 v rozlišení 640×400 a nebyla nutná žádná konverze, video bylo plynulé, bez problémů. Díky velkému jasnému displeji je sledování videa velmi příjemným zpestřením dlouhých cest. Rádio telefonu kompletně chybí, rozhodně nepatřím k těm, kterým by chybělo.V rámci pracovního telefonu také potěší fotoaparát s 3.2MPX a autofokusem doplněným přisvětlovací diodou. Fotomobil to není ale nefotí až tak špatně, na momentky nebo fotky pro archivaci v PC určitě postačí. Video 320×240 je už slabší, ale něco na něm vidět přeci jen je :-).
GPS
Navigace GPS je v telefonu přítomna a spolupracuje s aplikací Blackberry Maps, která čerpá mapové podklady z Google Maps. O žádné off-line navigaci nevím, nejsem si ani jist jestli půjde zprovoznit aplikace TrekBuddy. Navigace a její možnosti jsou vlastně stejné jako u jiných telefonů vybavených A-GPS a Google Maps. Žádná navigace typu “Turn by Turn”, vlastně jen textové popisky co kdy provést. Na druhou stranu potěší relativně rychlá lokalizace a přesnost zaměření. Na obvyklé zorietování se “kde asi jsem” stačí, ale autonavigaci v žádném případě nenahradí, tak jako u většiny podobně vybavených telefonů.
Výdrž baterie
Model 8900 je osazen baterií s úctyhodnou kapacitou 1480 mAh. Jeho výdrž se díky tomu pohybuje kolem 3 dnů zátěže. Ta zahrnuje vlasně neustálé připojení Internetu pře EDGE, několik SMS,e-mailů, vzkazů ICQ a Facebook a několika celkem dlouhých hovorech. A to je velmi úctyhodný výkon, mnohé jiné smartphony si o takové hodnotě mohou nechat jen zdát. Kdybychom vypnuli internetové funkce, jistě by nebyl problém dostat se je 4-5 dnům.
Tajemné BIS a BES - věc bez které se neobejdete … a zaplatíte za ni.
Doteď jsme se bavili pouze o samotném přístroji Blackberry Curve 8900. Mnho z vás si po přečtení předchozích odstavců i třeba řeklo, že by bylo BB ideálním telefonem. Možná ano, pokud tedy přežijete jeden placený háček. Ješřě než se pustím do vysvětlení oč jde se musím všem technicky zdatnějším a znalejším v oboru Blackberry omluvit za případné nepřesnosti. Do problematiky BB pronikám jako bežný uživatel, nikoli jako podnikatel nebo vrcholový manager pro které je právě BIS, či spíše BES důvod, proč si Blackberry vlastně pořídit. A teď jdeme na věc:
Výrobce smartphoů Blackberry, firma RIM, jak již bylo řečeno v úvodu staví své telefony pro svůj vlastní standardn vnitropodnikové komunikace a synchronizace dat. Ve zkratce se to dá říct něco jako brána, přes kterou můžou všichni vlastníci přístrojů Blackberry v jedné firmě sdílet veškerá data (kalendář, e-maily, schůzky atd) mezi sebou a mít je neustále synchronizována s firemním serverem. Toto řešení má dvě varianty:
První variantu služby jsme si ve zkratce již popsali. Jedná se o on-line aplikaci, kterou je nutno instalovat na podnikový server a dále pak nastavit jednotivá zařízení pro komunikaci s tímto serverem a ostatními zařeními k němu přistupujími. Toto řešení je velmi nákladné a vyplatí se skutečně pouze velkým firmám, její instalace a konfigurace je naprosto individuální. Mobilní síť operátora je poté pouze zprostředkovatelem toku dat mezi zařízením a serverem, operátor nemá právo do těchto dat zasahovat. Data jsou totiž většinou šifrována aby byla zajištěna maximální bezpečnost a soukromí. Proto je BB často vidět v rukou politiků, nebo jiných významných činitelů. I president Barrack Obama má speciální prototyp Blackberry s ještě více zesíleným šifrováním. Mimochodem je to první president USA, který si vynutil soukromý mobilní telefon.
Druhá možnost je zajímavá a v podstatě nutná pro každého kdo chce používat Blackberry. Jde o to, že operátor nám zřídí přístup na svůj “virtuální server”. ze kterého nám dovolí synchronizovat 10 e-mailových scránek, přistupovat na Internet přes Broswer a používat aplikaci Blackberry Messenger. To je všechno co tato služba nabízí, a další featury z BES nečekejte,synchronizaci konktaktů nečekejte. Bez této služby se však nedostanete z BB zařízení ani na e-mail ani k Interentu, protože aplikace E-mail a Browser přistupují k připojení pouze přes APN Blackberry (BIS) a ne APN Internet.
Službu BIS nabízí pouze O2 a T-Mobile a to k jakémukoli tarifu za příplatek cca. 300 Kč měsíčně. Vodafone nabízí službu pouze firemní klientele, stejně jako samotné přístroje. Aktivaci i deaktivaci služby lze kdykoli provést na příslušných linkách operátorů. Operátor vám pošle speciální nastavovací datový paket. Pak již stačí nakonfigurovat vlastní heslo a jméno do služby, přímo v prohlížeči telefonu a následně nastavit přístup k e-mailovým schránkám. Toť vše. Od této chvíle budete mít svůj e-mail kdekoli a kdykoli. Výhodou je, že v rámci poplatku za BIS máte veškerý datový provoz v jeho rámci bez dalších poplatků a neomezeně. Můžete tedy serfovat a posílat e-maily o sto šest a další činnosti a nebude to stát nic navíc, jen těch 300 Kč.
Jak už to ale bývá, má to jedno ale. Pro mě z naprosto nepochopitelných důvodů některé aplikace přistupují na internet přes BIS a některé pře standardní APN Internet. Je to nepochopitelné, ale třeba maily a Broswer jede přes BIS, ICQ, Opera Mini, Facebook a Blackberry Maps(!) jedou přes APN Internet! Takže tato data se vám normálně dále účtují. Proto nezbývá nic jiného, než si k BIS aktivovat jetě nějaký ten Internet v mobilu, aby vás po měsíčním vyúčtování netrefil šlak. Měsíčně vás tedy provvoz Smartphonu Blackberry vyjde takto (nepočítám hlasový tarif),
Jak vidno, není provoz Blackberry zrovna levnou záležitostí. Samozřejmě si můžete zjistit přes jaké APN se daná aplikace připjuje a můžete přímo v zařízení přístup na jiné APN než Blackberry zakázat. Připravíte se sice o některé funkce telefonu a některé instalovatelné aplikace, ale vystačíte si se službou BIS. Jak jsem psal v úvodu, řešení Blackberry rozhodně není pro každého, hlavně tedy svým dražším provozem, vyhrazuje to ale svým perfektním splynutím s Internetem a komfortem používání. Je na každém, aby uvážil, jestli mu zvýšená měsíční investice stojí za možnosti které mu řešení Blackberry poskytne. Mě ano.
Blackberry 8900 Curve
Plus: Rozměry a hmotnost telefonu, perfektní práce se všemi druhy zpráv, perfektní ovládání a pohodlná klávesnice, velká výdrž batere, slušná multimediální výbava, přizpůsobitelnost prostředí a výhody plynoucí z funkcí Blackberry vlastních.
Mínus: Nutnost zvýšené měsíční investice, menší množtví aplikací, menší komunita kolem zařízení, bodlo by 3G.
Dodatek: Tento článek se nesnaží komukoli služby nebo zařízení Blackberry vnucovat, nebo tvrdit že je nejlepší na světě a nic jiného není. Měl pouze osvětlit problematiku Blackberry, protože není v ČR příliš rozšířeno. Sám jsem se setkat s případem, kdy si nadšený člověk koupil právě 8900 ale když se pak dozvěděl, že si za plnou využitelnost přístroje bude muset zaplatit, nadšení bylo to tam. Tomu chci tímto článkem předejít. Blackberry jsou skvělé stroje, bohužel určeny do trochu jiných než studentských nebo puberťáckých rukou. Žádnou “kůl fíčuru” v něm nehledejte. Úlohu pracanta dříče ale zastane na jedničku a jako bonus i mnohé navíc. Je tu ale hlavně od té práce.
Tak se ke mě po týdnu konečně dostal můj Sony Ericsson C905, kterým jsem se rozhodl nahradit C902 ze stejné stáje a hlavně příruční digitální kompakt. Povede se mu to? Jaké jsou první dojmy z vrcholu fotografického segmentu švédsko-japonského výrobce?
Než se rozepíši o samotném telefonu, rozhodl jsem se povědět něco ohledně jeho pořízení. Přestože je tento telefon vybaven vlastně maximem funkcí, které lze od telefonu bez operačního systému očekávat, nezdá se mi jeho aktuální cena (11-12500 Kč) právě adekvátní. Ne že by se jednalo o nekvalitní telefon to v žádném případě, ale mě se prostě nechtělo dávat tolik peněž za “dumb phone”. Proto jsem se rozhodl využít opět služeb jistého internetového aukčního systému a pořídil jsem telefon ze Slovenska (brandovaná verze Orange SK). Telefon kompletně nový, s foliemi a kompletním novým příslušenstvím a zárukou a to za cenu 7.540 Kč včetně poštovného, což již považuji za velmi výhodnou cenu a značnou úsporu oproti pořízení v ČR.
Telefon je tedy ve své brandované verzi pro Slovenského operátora Orange, v barvě Ice Silver, tedy v té méně vidívané variantě. Telefon má v rámečku pod displejem místo nápisu CyberShot logo Orange a text “C902”, ale za tuto značnou úsporu mi tahle drobnost stojí. Tolik snad ohledně pořízení. Nyní shrnu své první dojmy z jednotýdenního používání tohoto fotomobilu.
Design, konstrukce a zpracování – Kovu je škoda.
Hned na začátku tohoto odstavce je nutno potvrdit ohlasy z jiných recenzí, kde se praví, že C902 je skutečně kus telefonu. Jeho rozměry v kombinaci s vahou 132g jsou skutečně impozantní, ale v momentě, kdy si uvědomíte výbavu telefonu, musíte uznat, že se to někam dát muselo.
Designové hodnocení je jistě velmi subjektivní záležitost, musím dle pravdy přiznat, že se mi od začátku tento telefon příliš nelíbil. Přeci jen jeho větší rozměry a vzhled do jisté míry evokují spíše opravdu digitální fotoaparát než telefon. Jak se mi ale telefon dostal do rukou, nejdříve v podobě makety, později k vyzkoušení v prodejně až k nynějšímu vlastnictví, přišel jsem mu celkem na chuť.
Co se konstrukce týká, zde bych pár výhrad měl. V první řadě opravdu lituji, že se nakonec upustilo od kovového zpracování, ve kterém byly vyvedeny prototypy telefonu. Chápu, že se k použití plastů sáhlo hlavně z důvodů snížení hmotnosti již tak dost těžkého telefonu, ale celkovému dojmu z telefonu to rozhodně ubralo. V mém případě nejen že si občas vrzne zadní kryt, který je mimochodem zpracován podobně jako ten z K800, který dělal totéž, ale je rovněž patrná vůle mezi horní a dolní častí telefonu. Hlavně ve vrchní časti se tak tvoří ne zrovna estetická mezera. Vysouvací mechanismus je zpracován dobře, ve vysunutí pomáhá zdrsněná plocha pod displejem. Zhruba od poloviny dráhy dokončí vysunutí pružina. Ta by ale mohla být silnější, neboť při používání v otevřeném stavu není těžké si horní část posunout nepříjemně dolů během operace s tlačítky. Je třeba s tím proto počítat.
Ohledně konstrukce se jistě ještě sluší zmínit se o minerálním skle, jež kryje displej. Díky tomu by měla být plocha displeje odolnější než je tomu u plastových kolegů.
Klávesnice a ovládací prvky – je to obr …
Moc důvěry ve mě nebudila hlavně alfanumerická klávesnice. Tyto obavy se nakonec ukázaly jako liché, v rámci téměř ploché konstrukce klávesnice se jedná o celkem použitelné řešení. Klávesy jsou od sebe odlišeny zpracováním do jakýchsi polštářků. Díky tomu je celkem snadné je od sebe hmatem odlišit a psaní je v rámci možností dostatečně přesné. Díky velké konstrukci telefonu musí palec urazit poměrně velkou vzdálenost od klávesnice ke korekčnímu tlačítku “C”. Rovněž horní řada kláves je díky výsuvné konstrukci trochu hůře přístupná, horní díl prostě trochu překáží. Celkově však hodnotím ovládání telefonu jako dobré, i když vhledem k rozměrům a konstrukci telefonu s jistými výhradami.
Displej – velký, ale hrubý.
Sony Ericsson C905 obsahuje zobrazovací jednotku ve formě QVGA (320×240) aktivního displeje s úhlopříčkou 2.4”. Na jednu stranu je to podstatné zlepšení proti C902 co do velikosti, ale C902 má znatelně jemnější zobrazení. Je to dáno samozřejmě stejným rozlišením na menší ploše. Celkově nelze displeji nic podstatného vytknout, barvy jsou věrné a jasné, podsvícení dostatečné a regulovatelné. Ovšem pouze manuálně, neboť výrobce neosadil telefon světlocitlivým senzorem, který by se staral o automatiku. Škoda, rozhodně by to prospělo již tak ne příliš oslnivé výdrži.
Datová výbava, sítě – skutečný všeuměl.
Tak tady před SE klobouk dolů. Do telefonu se mu podařilo dostat myslitelné maximum hloupého telefonu. Quadband GSM EDGE (850/900/1800/1900 MHz) s podporou UMTS-3G (2100 MHz) včetně nástavby HSDPA plus Wi-Fi (802.11b/g) a GPS modul (A-GPS). Přidejte si Bluetooth 2.0 a USB 2.0 včetně režimu Mass Storage (který mimochodem stále funguje pouze s off-line telefonem) a jsme kompletní. Impozantní, co říkáte? Ohledně dat skutečně nelze nic namítat. Možná signál Wi-Fi je hodně slabý, již pár metrů od AP ztratíte dílek signálu a na zaměření GPS čekáte také relativně dlouho a to i na volném prostranství (v budově jste bez jakékoli šance). Po nalezení signálu satelitů je již spojení stabilní.
Telefonování, organizační funkce – zaběhnutý standard.
Tady je telefon na stejné úrovni jako kterýkoli jiný dnešní Sony Ericsson. Nic podstatného nechybí, dostatečně detailní kontakty, kalendář, upomínky, úkolovník, poznámkový blok, několik na sobě nezávislých budíků atd.
Telefon disponuje hlasovým ovládáním i vytáčením, které je ale stále potřeba “učit!. V porovnání s Nokií, která používá syntézu hlasu je to škoda, i když ani ta není zdaleka stoprocentní. Kvalita zvuku při hovoru je slušná, pouze by neškodila vyšší hlasitost. V případě potřeby je možno pochopitelně aktivovat hlasité HF, které je díky kvalitnímu reproduktoru na vysoké úrovni a svoji práci zastane na jedničku.
Osobně oceňuji ukázkovou podporu ze strany SE pro systém Mac OSX. Veškerá synchronizace probíhá naprosto bez problémů a stačí jen stáhnout plugin ze stránek SE. Nokia je na tom velmi podobně, ale ostatní výrobci by se měli stydět, jejich podpora pro Mac je mizivá. Co se Windows týká, zde probíhá vše naprosto standardně přes SE PC Suite a SE Software Update. Spojení lze realizovat jednak dodaným USB kabelem, nebo pomocí Bluetooth, obojí bez potíží, stejně jako použití telefonu coby datového zařízení. (V OSX pouze přes BT.)
Zprávy – stále stejná písnička.
Telefon obsahuje samozřejmě všechny dostupné druhy zpráv. SMS počínaje, MMS nevyjímaje a E-Mailem konče. Je možno spravovat několik mailových schránek na protokolech POP3 a IMAP. Práce s e-maily v rámci možností displeje pohodlná, potěší plná podpora českých znaků. Můžete si určit stahování hlaviček, předmětů nebo těla e-mailu do určitého datového limitu stejně tak, jako interval kontroly schránek. Samozřejmá je práce s podporovanými i nepodporovanými přílohami. Podporované (obrázek, video, zvuk) lze normálně používat, nepodporované lze pouze uložit na určené místo v telefonu či paměťové kartě.
MMS a SMS editory jsou typickými zástupci SE. Při psaní pomáhá slovník T9, který lze vypnout nebo učit nová slova. Při správném nastavení znakové sady píšete sice stále s diakritikou, ale ta je před odesláním ořezána. V opačném případě jste limitování 70 znaky na zprávu. MMS jsou limitovány 300 kB dat.
Jak jsem již řekl telefon je pro psaní použitelný, hlavně pokud si zvyknete na jeho rozměry a polštářkovou klávesnici. Není to nic na co by se nedalo zvyknout, ale jsou telefony, na kterých se (mě) píše lépe.
Zábavní funkce – Walkman zastane, GPS v autě ne.
Telefon ačkoli není členem rodiny Walkman, obsahuje identický audio přehrávač. Samozřejmostí je pak třídění hudby dle alb, interpretů, stylu nebo skladeb. Obrázky obalů alb se pochopitelně zobrazují taky, pokud je informace ve skladbě obsahuje. K telefonu jsou dodána “obyčejná” sluchátka SE, která jsou svým zvukem skutečně ucházející. Pozitivní na celé věci je fakt, že v polovině kabelu jsou zastrčena do 3.5 mm jacku s mikrofonem, takže je lze bez problémů nahradit jinými, což rozhodně doporučuji. V negativním kontextu s předchozí větou však hodnotím absenci 3.5mm jacku přímo na těle telefonu. V případě že se jedná o vlajkovou loď výrobce, navíc s takovými rozměry je to už vážně trochu ostuda. Navíc manipulace s FastPort konektorem zapojeným z boku v kapse není to pravé ořechové a pouzdře už vůbec.
Video po příslušné konverzi není problém a vzhledem k možnosti otočení na šířku a velikosti displeje je na nějaký ten díl Futuramy v autobuse telefon použitelný. JAVA verze 2.0 s podporou Micro3D rovněž nečiní uživateli žádné potíže, v nouzi tak lze nahradit i herní konzoli nebo doinstalovat potřebné aplikace. Z dalších přítomných mohu jmenovat obligátní aplikace od SE: Track ID (rozpoznání hudby – fakt se někdy hodí), VideoDJ a PhotoDJ (u mě totálně bez využití).
Přejděme plynule k GPS. Vestavěný GPS čip neznámých parametrů je podpořen asistovanou technologií. Znamená to, že k určení vaší polohy nepoužívá pouze data ze satelitů ale i údaje o poloze vysílačů BTS ke kterým jste zrovna připojeni. Díky tomu je lokalizace s přesností na okruh několika set metrů otázkou vteřiny, na přesnější lokalizaci si ale počkáte a to ne zrovna krátce. Při dobré videlnosti na oblohu je to někde kolem 5 minut, v budovách vůbec (jaké překvapení) a v hustší zástavbě jste zhruba na 10 minutách. Nic moc.
Samotná technologie by byla k ničemu bez obslužného mapového podkladu a tak vězte že data čipů dodává buď aplikace Google Maps nebo profesionálnější WayFinder 7. Obě dvě aplikace tahají veškerá data z Internetu, takže je datový paušál nutností. Zatímco GM je spíše ke zorientování se, od WayFindneru lze čekat již navigaci krok za krokem a to v celkem povedeném prostředí. I tak ale nelze doporučit C905 jako navigaci do auta, neboť přesnost zaměření se i v ideálních podmínkách pohybuje kolem 40 metrů, což již v autě poznáte. Pro vášnivé vyznavače geocachingu to také není ono a tak pasuji GPS v C905 na pomocníka v situaci kdy nevíte kudy kam. Stejně se ale více méně musíte spolehnout na svůj úsudek a to více než u pokročilejších navigačních systémů, škoda, za ty peníze.
Fotoaparát – sbohem, levný kompakte …
Říkal jsem si to nejlepší na konec. Sony Ericsson C905 se hrdě hlásí k řadě Cybershot, což je název digitálních fotoaparátů Sony. Jeho fotografie jsou produkovány v rozlišení 8.1 megapixelu. V době psaní tohoto článku je toto číslo maximem snímačů ve fotomobilech a i když začínají prosakovat první informace o 12 MPX telefonech, patří SE 905 stále ještě na špici. A právem.
Dobrý fotograf ale ví, že megapixely nejsou všechno, i když se nás výrobci velmi silně snaží přesvědčit o opaku stylem: “Čím víc pixelů, tím víc Addidas”. Krásně to v minulosti dokázaly přístroje ze stejné stáje, modely K800i a K850i. Přestože byla K850i papírově nástupcem K800i a disponovala 5 MPX snímačem proti 3.2, rozdíl v kvalitě snímků byl více než znatelný ve prospěch staršího modelu.
Kvalitě snímků lze vytknout málo co. Snímky ostré, barevná věrnost na slušné úrovni. Snímač fotoaparátu si ovšem často neporadí se správnou korekcí bílé barvy, proto je někdy nutnost použít manuální nastavení. Pokročilé funkce jako detekce úsměvu a obličeje fungují dobře, stabilizace byť digitální je také použitelná. Kvalitě snímků za horších světelných podmínek a v místnostech s umělým osvětlením v nemalé míře pomáhá xenonový blesk. Ať si výrobci tvrdí co chtějí, ale LED diody prostě xenonovou výbojku nedokáží nahradit a to ani v síle záblesku ani v dosahu. Celkem mě zaráží, jak málo výrobců implementuje xenonové blesky do svých vrcholných telefonů, přestože se u nich ohání fotografickými funkcemi. Nepochopitelné a celkem ostudné. Viz. kupříkladu nová LG Arena. Po všech stránkách skvěle vybavený telefon. Po fotografické stránce rovněž. A xenon? Chybí !!! To samé a ještě horší nás čeká v případě modelu LG Viewty II, protože její předchůdkyně xenonem disponovala – proč?!!!
Abych se ale vrátil ke kvalitě fotografií C905. Dle mého názoru je toto jeden z mála telefonů, který je schopen nahradit digitální kompaktní fotoaparát v ceně 3000-5000 Kč na běžné rodinné momenty nebo pohotové snímky. Na hlubší fotografické zážitky si pochopitelně pořiďte ultrazoom nebo zrcadlovku, ale při výše uvedeném použití vás C905 rozhodně nezklame.
V negativním světle naproti tomu vyjde nahrávání videosekvencí, neboť to je na dnešní dobu u vrcholných modelů podprůměrné. 320×240 při 24 fps, když Nokia má 640×480 a LG dokonce HD 720×480? Opět škoda
Ještě se krátce zmíním o příjemném faktu přítomnosti USB čtečky paměťových MS Micro karet. Vzhledem k tomu, že slot paměťových karet je umístěn na boku telefonu a není jej proto potřeba vypínat, se jedná o nejjednodušší a nejrychlejší cestu pro přenos všech dat do nebo z telefonu. Standardně v balení najdete kartu o kapacitě 2GB, plánuje se uvedení verze C905 plus, která bude obsahovat kartu o kapacitě 8GB.
Baterie – nejslabší článek celého telefonu.
Tak jsem tentokrát nenechal na konec tu nejlepší ale to nejhorší z vlastností tohoto ultimativního Sony Ericssonu. A tou je výdrž. I když baterie má kapacitu slušných 930 mAh, na takového multimediálního obra je to málo. Obzvláště pokud hodně fotíte s bleskem a používáte WiFi a GPS, vybijete telefon za několik hodin. Při několika hovorech, chvíli WiFi, pár SMS a několika fotografiích se dostanete na 2 dny, možná tři což není opravdu mnoho. Naštestí je baterie snadno měnitelná a tak pořízení více kusů nebo vyšší kapacity není problémem. I tak je ale výdrž nejslabším článkem celého jinak velmi slušného telefonu.
Závěr – skvělé, ale za tu cenu …
Sony Ericsson C905 je v současné době (nepočítaje X1) nejvybavenějším Sony Ericssonem a vrcholem modelové řady Cybershot. A Cybershot to je, o tom není pochyb. Skvělý fotoaparát, který je schopen nahradit rodinný kompakt a maximální datová výbava, to jsou hlavní přednosti tohoto modelu.
Do opačného pólu bych naopak postavil mírné zklamání z kvality konstrukce (prototypy byly z kovu), nízké rozlišení videa a skutečně mamutí rozměry a hmotnost tohoto výsuvného maximalisty. GPS se taky zrovna nepředvedla a WiFi je vhodné jen na velmi krátké vzdálenosti od hotspotu. Největším negativem C905 ale zůstává jeho nízká výdrž na baterii. A čtečka karet v balení je jen chabou náplastí.
Nenechte se ale zmást, přes výše uvedený odstavec je SE C905 skvělý telefon a jeho majitel získá maximum, které může od “hloupého” telefonu čekat. Problém je cena. Aktuální cena kolem 11 500 Kč je přemrštěná. Pokud se vám jej ale podaří sehnat za nižší cenu pod 10 000 Kč a chcete kvalitní fotoaparát a ultimativní výbavu s určitými ústupky, lepší volba není.
Plus: Kvalitní fotoaparát s xenonovým bleskem a pokročilými režimy, GPS WayFinder 7, WiFi, velký displej, aktivní krytka fotoaparátu, kvalitní hlasitý reproduktor, 2GB karta a čtečka v balení, bezproblémová podpora PC a Mac.
Mínus: Cena, není z kovu, rozlišení videa, WiFi s krátkým dosahem, nižší výkon GPS čipu, nižší rozlišení displeje vzhledem k jeho ploše, rozměry a hmotnost, na ovládání takového obra je třeba zvyk.
Partnerská sekce pro IT profesionály:
Microsoft TechNet/MSDN
